Úvod do historie obce Vyšehořovice

(text je upravenou kopií článku: Martin HŮRKA, Z historie Vyšehořovic, Vyšehořovicko, 2010, roč. 1, č. 1, s. 5-6)

První písemná zmínka o obci se váže k roku 1178. Pochází tedy z doby samého závěru vlády českého knížete Soběslava II. Právě on dle listiny daroval vyšehradské kapitule ve Vyšehořovicích popluží, které dříve patřilo jinak blíže neznámému Vratišovi.

Z následujícího 13. století se sice žádné zmínky nedochovaly, ale dle románských a gotických prvků dodnes patrných na zachovalém presbytáři původního kamenného kostela sv. Martina se lze domnívat, že někdy v této době byl tento kostel vystavěn.  Stalo se tak pravděpodobně přičiněním právě vyšehradské kapituly, která zde ve středověku držela kostelní podací, tj. právo jmenovat faráře. Poměrně nebývale velké množství písemných pramenů se v souvislosti s naší obcí začíná objevovat hned od století čtrnáctého. Z počátku se vážou k nejstarším doloženým majitelům zdejší tvrze, rodu vladyků z Vyšehořovic, kteří ve svém erbu nosili dubovou větev. Prvním známým členem tohoto rodu byl Havel z Vyšehořovic. Jeho syn Budislav Havlův z Vyšehořovic působil v Praze ve funkci veřejného notáře a byl rovněž klerikem při pražské kapitule (kapitula při kostele sv. Víta na Pražském hradě). Svou církevní kariéru dotáhl až na kaplana prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic.

vysehorovice_

Kromě tvrze a kostela máme v naší obci ještě jednu středověkou stavbu – je jí goticko-renezanční zvonice. Dle českobrodského učitele Petra Kukly (narozen ve Vyšehořovicích r. 1865) se měl v klenbě jejího okna dochovat malými číslicemi vytesaný letopočet „1492“ (viz Naše Hlasy, 1902, č. 44 z 26. října), který by tak měl odkazovat na dobu vzniku stavby. Tento letopočet se mi prozatím však nepodařilo objevit.

Dnes jsou tyto objekty v neutěšeném stavu, což platí zejména o zvonici a tvrzi, která se však postupně začíná opravovat. Loď starého kostela byla zbořena až v souvislosti s výstavbou nového barokního chrámu v letech 1769 – 1770. Staré náhrobní kameny nacházející se v původním kostele byly bohužel otesány a znovu použity jako stavební kámen při stavbě současného kostela.

Vyšehořovice bývaly slavné zejména díky těžbě. Již přinejmenším v době Karla IV. se západně od obce v prostoru mezi Vyšehořovicemi, Horoušany a Nehvizdy těžil pískovec používaný na významných pražských stavbách jako chrám sv. Víta na Pražském hradě, Karlův most, mostecké věže, měšťanské domy, atd. Kamenické řemeslo zde živě žilo ještě v 19. století, kdy se odsud vozil kámen např. na mostní stavby v Poděbradech, Nymburce či Kralupech n. Vlt., v r. 1869 bylo užití vyšehořovického pískovce zvažováno pro nosnou část obloukovité chodby Národního divadla, ale ve zkoušce relativní pevnosti se nakonec ukázal lepší pískovec žehrovický. V první polovině 20. století pak zde kamenické řemeslo již jen dožívalo. Zato ale v období mezi první a druhou světovou válkou proběhl obrovský boom těžby jílů, jejichž ložiska se zde exploatují dodnes.

V místních lupcích se při těžbě kamene často odkrývaly význačné zkameněliny zejména pravěké flory, která zdejší naleziště mezi odborníky proslavila široko daleko. Do místních lomů jezdili již v 19. století „lovit“ nejvýznamnější vědci (včetně těch z ciziny). Dnes některé tyto zdejší fosílie můžeme obdivovat v expozicích Národního muzea i jinde.

Ještě v 19. století se ve vsi nacházely dva rybníčky. Menší na návsi, který se do dnešní doby dochoval ve své vybetonované podobě požární nádrže a ve kterém místní sedláci v dobách, kdy byl přístup do vody ještě pozvolný, plavívali své koně. Větší při dnešní „ulici“ Na Ohradě, který však byl zrušen. Oba rybníky byly propojeny stružkou, která dále odtékala podél silnice dolů směrem k Župavě, kde se vlévala do Výmoly. Mezi světovými válkami se zde lidé živili krom povolání spojených s těžbou kamene či jílu, zejména zemědělstvím a taktéž někteří provozovali různé živnosti – např. kovář, pekař, řezník, kolář, obuvník, holič, apod. Uživily se tu tři malé krámky se smíšeným zbožím a dvě hospody (Kubrychtova a Novákova).

Také Vyšehořovice jako kterákoli jiná obec má své pověsti a příběhy se vztahem k její historii a životu. Nejznámější místní pověst, která se mezi lidmi vypráví z generace na generaci, je příběh o „loupeživém rytíři Vyšehořovi“. Toto vyprávění má skutečný reálný podklad v postavě majitele zdejší tvrze z počátku 16. století Jaroše z Vyšehořovic, který využíval svým kontaktů v Praze, kde získával informace o plánovaných cestách pražských kupců se svým zbožím a penězi skrze zdejší kraj, a prostřednictvím svého spojení s jinými peněz a majetku chtivými osobami, se podílel na jejich okrádání a loupežných přepadech. Pražští měšťané však Jaroše nakonec lapili a popravili. V myslích zdejších lidí ovšem povědomí o této postavě zůstalo, i když  ve zkreslené romantizované představě.