Osobnosti: Josef Sulík (Pavel Sula)

(text je upravenou kopií původního článku: Martin HŮRKA, Osobnosti Vyšehořovicka: Josef Sulík (Pavel Sula), Vyšehořovicko, 2011, roč. 2, č. 1, s. 8-11)

Na vyšehořovické obecné škole působila v minulosti řada výtečných učitelů i osobností regionálního kulturního života. Jedním z nich byl Josef Sulík – učitel vyučující zde pod řídícím Josefem Hukou kozovazské a vyšehořovické děti. Sulíkova místní oficiální působnost se datuje léty 1907-1919 (s několika přestávkami způsobenými studiem, pobytem ve francouzském Grenoblu a okolnostmi první světové války; fakticky tu tedy učil jen v letech 1907-1912). Mimo učitelského povolání se dětem věnoval i ve své spisovatelské a básnické činnosti. Napsal celou řadu pro děti určených výchovných, didaktických či jen oddychových děl. Pokud by někoho jeho literární tvorba zajímala, třeba se pídit po jménu Pavel Sula. Pod tímto pseudonymem totiž tvořil.

M3367S-4504

Narodil se 3. března 1882 ve Svojšicích, vesnici ležící nedaleko Heřmanova Městce. Jeho dětství je však spojeno především s Čáslaví a jejím okolím. Otce nepoznal. Matka Anna pocházela z chudých poměrů. Časem se provdala za krejčího Málka. Záhy však ovdověla, takže malý Josef žil i nadále pouze s ní a babičkou Terezií Sulíkovou (vdova po čáslavském šenkýři), která Josefa seznamovala se světem pohádek. Matka Anna dbala na Josefovo vzdělání a podporovala ho v četbě. Jeho spolužáci a kamarádi z čáslavské školy byli mj. Rudolf Těsnohlídek /vl. jménem Arnošt Bellis/ (znám bajkou O lišce Bystroušce) a Jiří Mahen /vl. jménem Antonín Vančura/ (v meziválečném období významný organizátor kulturního života v Brně). Během dospívání se s matkou přestěhoval do Kutné Hory, kde na místním učitelském ústavu studoval v letech 1897-1901. Po ukončení studia působil na několika venkovských školách na Kutnohorsku a Čáslavsku. Později vzpomínal na těžký začátek své učitelské dráhy, když ještě jako nezkušený čekatel vyučoval coby záskok za jistého kantora. Žáci na hodině zlobili do té míry, až je musel z vedlejší třídy přijít zkrotit Sulíkův kolega. Jak to u učitelů bývalo, věnoval se též zdatně hudbě. Po několika dalších štacích se dostává do staré vyšehořovické školy stojící vedle panského dvora. Zde přebývá v nízké světničce s malým oknem na dvorek, v níž je vlhko a šero. Osvětou však spolu s dalšími přesvědčuje rodiče a místní obyvatele pro stavbu školy nové, která byla dokončena, slavnostně vysvěcena a otevřena roku 1913.

Během svého zdejšího pobytu pěstoval kontatky s dalším významným učitelem – Josefem Kožíškem, který dlouhá léta působil v nedalekých Zápech (autor vysoce ceněného slabikáře Poupata). Ve vyšehořovické škole rozvíjel moderní metody výuky aktivitami, při kterých „učitel i děti se učí vzájemně“. Dbal na názory a postřehy samotných žáků, o kterých se v hodinách poté diskutovalo (zejména pokud šlo o četbu a sloh). Své žáky zapojoval do pozorování přírody. Organizoval jim výlety do okolí. Tak snad již nedlouho po svém příchodu byl  v červnu 1907 přítomen výletu II. třídy na Lipany, 25. června 1908 vzal žáky na exkurzi do továrny p. Součka v Mochově, kde se seznámili s výrobou dětské moučky, konservováním zeleniny i výrobou likérů. O rok později 22. června 1909 děti navštívily starobylé památky Kutné Hory a kostnici v Sedlci. Takového velké výlety bývaly v tehdejší době na vesnické škole řídké. Děti nejprve musely být dovezeny na žebřiňácích do Poříčan, odkud již dále pokračovaly vlakem, což pro ně musel být jistě velký zážitek. Cestou zpět navštívily ještě Kolín. Náklad na cestu uhradil vyšehořovický farář Josef Kůrka a taktéž majitel toušeňských lázní pan Králík přispěl 10 korunami. J. Sulík dále konal přednášky v obci i jejím okolí (ve Vykáni „O Slovensku“ či v Mochově „O předchůdcích Husových“,…). Na vyzvání Josefa Úlehly a básníka Josefa Svatopluka Machara pak roku 1913 odchází na Komenského školu do Vídně. Po vypuknutí války byl v druhém roce bojů odveden do rakousko-uherské armády. V roce 1919 sice dostal místo v Úvalech, ale bezprostředně poté odešel vyučovat na Slovensko do obce Hlohovec, která byla jeho posledním vysloveně venkovským působištěm. Později učil a nakonec i řediteloval na různých pražských školách. Mezi jeho přátele lze počítat např. Eduarda Štorcha či Josefa Věromíra Plevu. S učitelem Vojtou Benešem, bratrem budoucího československého prezidenta Dr. E. Beneše, napsal ještě před 1. světovou válkou Českou čítanku určenou pro české školy v Americe.

Počátkem druhé světové války se přestěhoval na Zbraslav, kde se brzy zapojil do organizace kulturních podniků.

Jeho dílo se vyznačuje snahou vystihnout dětský pohled na svět se všemi detaily a popsáním smyslového vnímání situací z pohledu dítěte.

Zemřel v požehnaném věku 27. července 1975.

 

Prameny a literatura:

  • Státní okresní archiv Praha-východ, fond Archiv obce Vyšehořovice, Pamětní kniha obce Vyšehořovic (1871-1951), zejm. s. 56-62, 76-77 a 87.
  • Státní okresní archiv Praha-východ, fond Obecná škola Vyšehořovice, Školní kronika pro školu ve Vyšehořovicích (1878-1823), zejm. s. 72, 76 a 79.
  • KADLEČEK, F.: Pavel Sula (125 let). Zbraslavské noviny, 2007, č. 3, s. 8.
  • MAREK, M.: O literárních osobnostech kraje (projev přednesený 16. června 1998 při vernisáži výstavy 100. výročí Městské knihovny v Čáslavi).
  • PRAŽÁK, F.: Spisovatelé učitelé, Praha 1946, s. 175-184 (včetně zde publikované fotografie).
  • PRCHAL, J.: Sulova cesta k dětem. In: Zlatě doma (sborník k narozeninám zasloužilého učitele spisovatele Pavla Suly), Praha 1972, s. 9-13.
  • VLASÁK, F.: Vojta Beneš u nás. Naše Polabí, 1928, roč. 6, č. 1, s. 5.
  • Z Vyšerovic. Naše Hlasy, 1909, roč. 29, č. 27 z 3. července.

 

 

Výběr z vydaných publikací J. Sulíka (P. Suly) s datem vydání:

próza (zejm. povídky) pro děti a mládež:

  • Dolánka (1908)
  • Ráno (1910)
  • Zeměžluč (1910)
  • Vítězství (1912)
  • Majda bobeček (1912) /Do roku 1948 realizováno 5 vydání!/
  • Človíček (1913) /Příběh chudé vyšehořovické rodiny Svobodových sloužících  u statkáře Hlaváčka, ve kterém jsou zobrazeny každodenní starosti i radosti školáka Fandy Svobody a jeho postřehy a vnímání okolního světa. V knížce, jejíž děj se cele odehrává ve Vyšehořovicích, se objevuje řada zajímavých detailů ze života vsi – podrobný popis interiéru Kubrychtova obchodu; Bašusova hospoda; dětské hry na návsi u rybníčka; Fandovy obavy ze starého obecního topolu u rybníčka; postavička slepého harmonikáře žebráka Vojtíška Vykánského, který občas do vsi zavítal; Fandovo setkání se spolužačkou Andou Zachovou, jíž právě zemřela maminka; každoroční příchod do vsi babky prachandářky, která rok co rok u Svobodů přenocovávala a vždy při té příležitosti vypravovala příběhy „ze světa“; popis různých prácí spojených se zemědělským ročním cyklem; zmiňovány jednotlivé statky a mnoho dalšího./
  • Šťastná zahrada (1918)
  • Rodné kořeny (1924) /V této knize se nachází množství postřehů přírody a života na Vyšehořovicku zpracovaných přímo místními žáky v rámci slohových prací; zmíněny jsou konkrétní osoby, činnosti a události s nimi spojené – např. Kubrychtův krám; Havlíčkova a Kuklova zahrada; Hladíkova skála; Bartákova chalupa; dopis Václava Hoška Mikuláši Alešovi k jeho           narozeninám; povídání s paní Bucmanovou za zimního večera; popis spolupráce a dělby práce při vyorávání brambor, na kterém se podíleli Kryslík, Kryslice, Tourková, Kafková, Huptyška; a další./
  • Letňáskové (1931) /Ilustroval Josef Čapek./
  • Děti dětem (1934) /Taktéž sborník dětských prací a takžéž je možné, že některé čerpají z prostředí Vyšehořovicka./
  • Osada kmene Juchachá (1936)
  • Na větrném koni (1943)
  • V dětském světě (1955) /Zde zmíněn prázdninový pobyt v Sedlčánkách, z Vyšehořovicka pak Kadeřábkova zahrada či Hladíkův pes Bojar a jistě i jiné situace./

 

próza (povídky) pro mládež a dospělé:

  • Tanečnice (1911)
  • Domů pěšinkami (1918) /Zde popis jarmarku v Nehvizdech./
  • Úsměvy v slzách (1918)
  • Stvořitelé světa (1919)
  • Pokušitelé (1920)

 

 poezie:

  • Kniha pianissima (1904), dále po celý život vydával množství samostatných básní v různých periodikách, sbornících, apod.

 

pedagogické práce:

  • Pro vídeňské dítě (1914)
  • Radovánky (1920)
  • Soustředěné vyučování (1928)
  • Škola slohu (1933)
  • Recitujeme sborově (1935), dále se podílel na vydání různých čítanek a učebnic českého jazyka.

 

Kromě výše uvedeného napsal J. Sulík (P. Sula) ještě jednu práci, která určitě stojí za zmínku. Jedná se o cca 40tistránkový článek s názvem „Vyšerovice u Čelakovic“, který vyšel ve sborníku: Smrtka, J – Petr, J. (eds.): Česká škola venkovská, díl 1., část 1., Čermná nad Orlicí 1912.

Tento článek pojednává o skutečném životě ve vsi před první světovou válkou (ovšem ne z fíceméně fiktivní perspektivy malého dítětě jako v Sulově knize Človíček, ale ze seriózního „dokumentaristického“ pohledu). Autor se objektivně snaží vylíčit reálný stav místní společnosti. Postihuje zdejší kameníky, statkáře, deputátníky a další sociální vrstvy. Kritizuje zaostalost, neochotu přijímat inovace a zkostnatělý společenský řád ve vsi. Zmiňuje folklor a lidové popěvky. Rozebírá často nedostatečný přístup rodičů k vzdělání svých dětí, malou četbu, nevědomost žáků. Zanechává velmi podrobný rozbor nelehkého života některých svých žáků – dle průzkumů mezi žáky, který si udělal, např. z 66 dětí jen 19 doma spalo sami na posteli, 5 jich spalo na zemi jen na slamníku, další vedle matky či sourozenců; též udiví, že ještě i 2. října za sychravého deštivého počasí mu do školy přišlo z 66 žáků obutých jen 5 chlapců a 27 dívek, ostatní bosi. Článek doprovázejí zajímavé ojedinělé fotografie.